Dalo by se o mně říct, že jsem velkým milovníkem zvířat. Už od malička jsem doma měla malé pejsky. Nyní se po lese procházím s jedním z nich a vzpomínám, jak se mi jako štěně krčil při bouřce na kolenou. Táta si z něj vycvičil loveckého psa. Je velmi citlivý na různé změny. Dnes na procházce není v pořádku. Možná je nemocný, ale ani já se necítím nejlépe. Na cestu začnou padat slabé kapky deště. Mého psího přítele to neznepokojí, ale já začínám mrznout. Přitahuji si pejska vodítkem blíž k sobě, jako by mu snad mělo něco ublížit. Jindy nedělá problémy, ale dnes klade velký odpor a táhne mě pod stráň. Nevím, proč to dělá, ale něco ucítil, tak se vydávám za ním. Jakmile přijdeme ke stráni, začne se chovat divně. Chvíli kňučí, pak zase vrčí někam do prázdna a pak najednou začne hrabat v zemi. Hlína je mokrá a jde mu to svižně. V díře něco vidím. Předpokládám, že odpadky nebo něco podobného, ale k mému zděšení je to něco jiného. V díře leží ostatky lidského těla! Přistupuji blíž k díře. Vedle hlavy leží fotografie. Fotografie mladé dívky, které může být tak šestnáct let. Hubená bledá dívka s černými vlasy. Ohlédnu se po psovi, ale ten už o kus dál vyhrabal další díru. Tělo mám celé ztuhlé. Je to jako deja vu. Opět na kousky rozřezané tělo a vedle fotografie. Na něm další mladá černovlasá dívka. Jako zkamenělá pozoruji,jak pes hrabe další, už třetí díru. Nevím,zda-li může přijít ještě něco horšího, ale brzy chápu, že ano. I přes všechen odpor přistupuji, už doufám k poslední díře. Je prázdná, pouze na dně malý papírek. Zvedám ho a otáčím. Není to obyčejný papír. Je to má fotografie. Mám na ní vyhublý obličej a dlouhé černé vlasy. Malým písmem v pravém rohu je nápis: Ty, budeš další.
[zbytek příběhu se nedochoval]
